Byl jsem před nedávnem na několik dní v Londýně a rozhodl jsem se s Vámi podělit o několik bezvýznamných postřehů.
Měl jsem za to, že klasické doubledeckery v Londýně před nějakým časem zcela přestaly jezdit. Podle mého subjektivního dojmu pouze ubylo klasických dvoupatrových autobusů bez dveří a s průvodčím, novějších typů tam jezdí stejně jako dřív.
V Londýně jsou větší semafory než u nás, což mi přijde milé, neboť rozlišit na českém semaforu zelenou šipku a plně zelený signál je mi občas zatěžko.
Londýnští senioři mají ryze pozitivní vztah k cyklistice. S úžasem jsem hleděl na dravou důchodkyni, která na svém bicyklu ne nepodobném klasické české skládačce ve stoje mrštně kličkovala mezi červenými autobusy a černými taxíky po mostě přes Temži. Asi za tím bude doping, jako vždycky v cyklistice.
Londýn je plný luxusních aut. Vozy značky Jaguar jsou k vidění s takovou četností jako v Praze Škoda Superb, podobně je na tom Porsche Carrera.
Londýňané mají rádi fotografy a nesnáší fotografy se stativem. Rozložit někde stativ je jako vytáhnout samopal. Fotografování je všude povoleno, ovšem se stativem skoro nikde. Chtěl jsem si udělat snímek interiéru hospody - zeptal jsem se tedy předem milé majitelky, dostal svolení, vytáhl fotoaparát. V okamžiku, kdy jsem se vytasil se stativem, začala na mě slečna majitelka z druhého konce rušné hospody pískat, kroutit hlavou a hystricky mávat rukama. V moderní čtvrti Canary Wharf (trochu podobné pařížské La Défense) jsem byl dokonce pokárán za to, že stativ pouze vlastním a zdržuji se s ním příliš dlouho na jednom místě - to je podezřelé.
Londýnští pouliční umělci nabízí pestřejší podívanou. Zatímco v Praze narazíte většinou jen na zneuznané kytaristy, případně houslisty, britskou metropoli oživují saxofonisté, hráči na klávesy, elektrofonickou kytaru či opěrní pěvkyně zpívající s doprovodem magnetofonu.
Budu rád, když se podíváte na pár fotografií.