Pokoj temný, světla prostý,
dohořívá svíce, bliká,
život došel na rozcestí,
sedím, dumám, tiše vzlykám.

A tu vidím znenadání -
vstoupil věru častý host.
Vzpomínky a rozjímání,
mého mládí minulost.

Vidím Sovu, rychlou v běhu,
bez pomůcek, bez batohu,
kradmo vklouzne do dveří.

"Omlouvám, se, Emílie,
venku silně fouká, lije.
V téhle kruté plískanici
cestoval jsem po dálnici
a zde kvůli karambolu
nestihl jsem dneska školu."

"Končím s tebou, ptáku, běse,"
křičí na něj, hněvajíc se.

Když tu náhle hovor přetne
Matyskovo slovo vzletné.
Nadšeně a nahlas zvolá:
"Sínus dvě pí rovno nula!"

Však Sovu jdoucí do lavice
nespatřím již nikdy více.

Slyším nářek, není sporu -
kdosi v úzkém koridoru
kope nohou, bouchá pěstí,
pro kefír si cestu klestí.

Lačně nápoj k ústům tiskne
co by mléko z prsu sál.
Parakotoulem se blýskne
a už kvapně mizí v dál.

Však Míšu se zákysem v ruce
nespatřím již nikdy více.

Vidím Ovci plačíc hořce,
ruku zmrzlou, červenou,
všechno kvůli pouhé stovce.
Co má Ovce za sebou?
Touže peněz, chtivý zisku,
nevědom si rizika
dal svou pravou ruku v sázku.
Z nádoby sprej uniká,
nepřestává, chladí, mrazí.
"Přestaňte mě mučit, vrazi!"
Třicet sekund utrpení,
maso v mrtvou tkáň se změní.
Je to vítěz!
Z kůže kaši,
v kapse stovku,
slunce v duši.

Však mrazem přešlé Ovce líce
nespatřím již nikdy více.

Verše Tužby, kuře Evy,
Tichý šepot námořníka,
Jandíkovy teskné zpěvy.
hodina, co neutíká.
Kozy malé tělocvičny,
Standy boty okované,
řez šáchoru stonkem příčný, 
kotoul plavmo, výmyk tahem.

Propan-butan, čpavek, louhy,
první city, láska, sex a trápení,
tajný dopis z pera touhy,
pod lavicí zelená se Stiflerovo hulení.

Buší srdce, oči vlhnou,
krev zle tepe do spánků,
Herry zlehka zanotuje
Pár havraních copánků.

Tlumený hlas diskotéky,
"Taky se ti nechce domů?"
v noci chleba bez paštiky,
salám, tuňák, chutný klobás.
Strojem v kopec, sněhem dolů,
jiní žáci přijdou po nás.

Jídelny hlas tiše šumí,
biologa dobré hlody,
Martina, ta látku umí,
přátelé do nepohody.

Záře lehce do růžova,
budova se mocně tyčí,
gymnázium, naše škola,
v třetím patře prase kvičí.

Fotbal v blátě, běhy sněhem,
obraz bledne, barva mizí,
všemu konec, pohřeb žehem,
nezaplatíš zlatem ryzím.

Už nikdy více.

Nikdy více, znovu ne už,
trpká pachuť jara konce,
a v čerň přechází jasná růž,
patetický západ slunce.

Už nikdy.

Lkám, jsem k smrti rozteskněn,
propadám se v prázdnou jámu,
nezbyde mi nic než sen,
nemám lásku, školu, mámu!

Už ne.

Svíce zhasla -
předzvěst bouře,
plamen mrtev -
plno kouře.

Z E M Ř E L O  M L Á D Í .